Ve velkých městech je denně potkáváte. Mají kasičky, často prodávají drobné předměty, klíčenky, plyšáky, odznaky. A žádají vás o příspěvek na invalidní vozík pro malou holčičku, nemocné pejsky, nevyléčitelné děti a mnoho dalšího. Jak si ověřit, že opravdu přispíváme tam, kde je to potřeba?
2 komentáře
Pardon, ale dovolím si v jedné věci oponovat (dcera uměla v 15 měsících asi 70 slov, i když některá „po svém“ – „mimím“ byl mobil, „káka“ kočárek apod., ve dvou letech mluvila úplně plynně): Nikdy jsem ji neučila při obrázku kravičky „To je bů“, ale „To je kravička, dělá bů“. Výsledek – seděli jsme venku, dcera v kočárku. Kolem nás procházela paní a někde zaštěkal pes. Paní se k dceři obrátila a říká jí: „Je tam haf haf, viď?“ A dcera na to „Pes – štěká“. Paní zůstala jako sloup:-) Ale zase později chodila a pozdě se zbavila nočníku, každé dítě je jiné.
Dobré rady. Ale jsou děti, na které můžete mluvit třeba 24 hodin denně a stejně z nich žádnou odezvu nevydolujete. Prostě jak se říká: “ Není důvod ke stížnostem.“