Názory rodičů i odborníků na to, od kdy je vhodné začít své děti učit samostatnosti a nechat je v pokojíčku bydlet samotné, se poměrně hodně liší. Jeden tábor rodičů zastává názor čím dříve, tím lépe, a naopak druhou skupinu zastoupují rodiče, kteří nechávají tuto volbu výhradně na svých dětech a dovolují jim spát s nimi v ložnici tak dlouho, jak jejich děti samy chtějí. Kdy je ten správný čas odstěhovat dítě z ložnice? Odpověď na tuto otázku není úplně jednoznačná. Poradíme vám. Ve většině rozhodnutí se řiďte svým instinktem a potřebami dítěte. V každé rodině se k samostatnosti jejích nejmladších členů přistupuje trošku jinak.
Tábor benevolentních rodičů
Tato skupina je zastoupena rodiči, kteří rozhodnutí o tom, zda je jejich ratolest připravena spát sama v pokojíčku bez přítomnosti dospěláků, nechávají přímo na svém dítěti. Takový rodič by se občas mohl s trochou nadsázky nazvat i „úzkostlivým“ rodičem. Ve svém okolí máte jistě takových maminek a tatínků, kteří sami od sebe neumí přemístit dítě z ložnice do vlastní postele, hned několik. Jsou to různé osobnosti, různých povah a profesí, ale dva charakteristické znaky mají společné. Povětšinou to jsou rodiče jedináčků, kteří měli své dítě v pozdějším věku. Lze tedy říci, že starší rodiče jsou na své děti více fixované, neumí nebo nechtějí příliš prosazovat svou autoritu a špatně se smiřují s tím, jak rychle jejich děti rostou.
Ačkoliv to pro některé z nás může být nemyslitelné, není v takových rodinách žádnou výjimkou, když dítě školou povinné stále pravidelně okupuje manželskou postel svých rodičů a dětský pokojíček mu slouží jen jako herna. Nutno podotknout, že větší podíl na tomto druhu benevolence mají spíše maminky než tatínkové. Často si to zdůvodňují tím, že když nechávají svého odrostlého jedináčka v ložnici, mají zkrátka pocit klidu, že je jejich ratolest neustále pod dozorem. Jistě tak tvoříte velmi silné pouto mezi dítětem a rodičem, ale představuje i několik rizik.
Hranice mezi zdravou mateřskou láskou a vzájemnou závislostí je mnohdy velmi tenká a umělým prodlužováním raného dětství ji ale snadno překročíte. V takových případech navíc stoupá riziko partnerské krize, protože druhý rodič se může cítit odsunutý na vedlejší kolej. To neprospívá ani partnerství, ani vztahu opomíjeného rodiče s dítětem.
Rodiče s pevnými zásadami
Přísný rodič, krkavčí matka, neústupná autorita… I takovými přezdívkami někdy okolí rodiče označuje, když se pevně drží svých zásad. V každé rodině se většinou najde jeden rodič měkkouš a druhý je ten zlý policajt. Jeden z rodičů platí u svých dětí za spiklence. Ten, který se přimlouvá u toho druhého, více dětem dovolí a snáze se nechá uprosit. Druhý je naopak zásadovější, méně oblomný a trvá na tom odstěhovat dítě z ložnice. Celkově to způsobuje vyváženost a harmonii ve výchově, pokud se ovšem tyto dvě povahy obou rodičů navzájem dostatečně respektují. Jak si poradit s osamostatněním svých dětí se můžete nechat inspirovat příběhem, který napsal sám život.
Příběh čtenářky Báry přímo ze života
U nás jsem za krkavčí matku já. Když měl syn první narozeniny, koupili jsme mu jako narozeninové překvapení novou postel ve tvaru modrého závoďáku. Vymalovali mu pokojíček do závodních motivů a já usoudila, že je na čase, aby měl pokojík sám pro sebe. Manžel se mnou tento názor tak úplně nesdílel. Zdálo se mu příliš brzy, aby mohl náš drobeček spát celou noc úplně sám, nakonec ale souhlasil.
Upřímně musím přiznat, že první dva týdny byly opravdu zkouškou nervů. Manžel, který má měkké srdce, se totiž během prvního roku synova života stal vrchním uspávačem. Nejdříve to bylo drbání před spaním, poté písnička na dobrou noc. Za několik dní to byly už tři písničky a houpání v náručí, dokud syn neusnul. Časem se z toho stalo dvouhodinové pochodování po bytě s dítětem v náručí a hitparáda ukolébavek. Nakonec ani to nestačilo a synek byl i po několikahodinovém maratonu stále plně čilý a rozhodně se nechystal spát. A tak manžel vsadil na pohádky. Začínalo se u jedné, za pár dní už to byly tři.
Když už to bylo neúnosné
Právě v době, kdy se synovi blížily první narozeniny, stal se ten uspávací rituál neúnosným. Proto jsem se do toho vložila já. Nastolila jsem režim jedné pohádky a jedné písničky na dobrou noc. Syn dostal nový pokojík a my se odstěhovali do ložnice. První týden opravdu hodně plakal. Syn ležel v postýlce a řval. Každá matka ale bezpečně pozná rozdíl mezi pláčem něco strašného se mi děje a pláčem vydírám své rodiče. Muž to ovšem bral jen jako pláč. Slyšel plakajícího synka a já, v té chvíli nejhorší matka na světě, jsem mu holýma rukama bránila, aby šel své dítě utěšit. Takže aby nedocházelo k výměně názorů, brával můj manžel v tomto období psa na dlouhé večerní procházky, protože jak mi při každém odchodu důrazně říkával, „jinak bych na tebe musel zavolat sociálku“.
První týden vydržel synek plakat v postýlce něco přes hodinu. Druhý týden to bylo den ode dne lepší. Nakonec zjistil, že máma tam s ním pořád je, i když ji zrovna nevidí a chodil spát po své písničce a pohádce na dobrou noc bez pláče. Chviličku si povídal, tahal za kolotoč a pak klidně usnul. Tuto bitvu o nervy jsem nakonec vyhrála a věřte nebo ne, ale syn z toho žádnou psychickou újmu nemá.
Soužití s dětmi je plné různých dobrodružství, a nejen při učení samostatnosti, ale ve většině výchovných momentů je úspěch závislý na rodičovské výdrži, důslednosti a občas kruté neústupnosti. V neposlední řadě byste měli rodičové myslet trochu sobecky i na sebe. Odstěhovat dítě z ložnice dřív nebo později jednou musí přijít tak jako tak.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT
Jak vychovat přiměřeně sebevědomé dítě? Zkuste dodržovat základní rady