Okurková sezona začala ve vedru
Začala okurková sezona. To je ta část roku, kdy se v redakci chvíli tváříte, že je klid, ale ve skutečnosti se jen víc potíte, pomaleji přemýšlíte a každá drobná zpráva vypadá důležitěji, než by vypadala v listopadu. Venku vedro, v obchodech lidé s výrazem, že je obtěžuje už jen přítomnost jiných lidí, a do toho ten zvláštní letní pocit, že všichni někam spěchají, ale nikdo přesně neví kam.
Týden Ewy Farné a návrat Leoše Mareše
Do toho ještě dozníval týden ve znamení Ewy Farné. Tři vyprodané Edeny, dvacet let na scéně a český pop, který na pár večerů přestal působit jako menší příbuzný zahraničních show. Mluvilo se i o čtvrtém koncertu, jenže velká stadionová akce není vesnická zábava, kde se přinese další lavice a pokračuje se do rána. Tady rozhodují světla, zvuk, obrazovky, technika, lidé, termíny, únava a realita, že ani obrovský zájem publika někdy nestačí na to, aby se dal přidat další večer.
Leoš Mareš se zase vrátil na sociální sítě. Internet samozřejmě dělal, že je nad věcí, ale všichni víme, jak to chodí. Když se někdo tak viditelný na chvíli odmlčí, polovina lidí říká, že jim to je jedno, a druhá polovina čeká, kdy se objeví první nové story. Jeho návrat měl navíc osobní důvod, takže to nebyla jen další instagramová položka do kolonky „celebrity opět promluvily“, ale připomínka, že i za naleštěným profilem leží věci, které se nedají vyřešit filtrem.
Jeden Ivan vedle tří Edenů
A já jsem mezitím řešil Ivana. Což zní vedle tří Edenů Ewy Farné a návratu Leoše Mareše trochu skromně, ale v běžném životě má někdy jeden Ivan větší dopad než stadion plný světel. Ivan není můj partner. Ivan je můj milenec, i když slovo milenec zní trochu jako z filmu, kde někdo stojí v županu u okna a dole na ulici čeká auto. U nás je to civilnější. Občas se vidíme, a občas znamená opravdu občas.
Jednou, dvakrát do roka. Máme každý svůj život, svoji práci, svoje město, svoje tempo a hlavně žádnou velkou potřebu to celé pojmenovávat tak, aby se v tom orientovala i matrika. Většinou mi to vyhovuje. Jenže slovo většinou je v životě podezřelé, protože většinou člověku vyhovuje spousta věcí. Být sám, mít klid, nemuset nikomu vysvětlovat, proč si večer pustil už potřetí to samé video, a nemuset řešit, kdo nechal v koupelně ručník tak, že už nikdy neuschne.
Když svoboda začne trochu tlačit
Svoboda je pohodlná věc, dokud nepřijde den, kdy vám začne chybět někdo, kdo vám do života zapadá hlavně tím, že v něm není pořád. A to je nepříjemná disciplína. U člověka, se kterým jste v klasickém vztahu, se smí stýskat. Na to máme písničky, filmy, dlouhé zprávy a kamarádky, které okamžitě poradí, jestli napsat, nebo nenapsat. Ale co když se vám stýská po někom, s kým jste si vlastně nikdy neslíbili každodenní přítomnost?
Kam se to zařadí? Do vztahů ne. Do kamarádství taky ne. Do složky „něco mezi“ se toho v životě vejde tolik, že by na to měl být samostatný úřad. Člověk má pořád potřebu dávat věcem nálepky, protože bez nálepky se pak špatně trpí. Když něco bolí a nemá to jméno, působí to skoro nelegálně.
Paní v Lidlu, která neměla čas
A přesně v tomhle rozpoložení jsem šel do Lidlu. Protože když člověk neví, co se srdcem, jde si koupit alespoň něco do lednice. To je velmi české řešení. Nevyřešíte život, ale máte jogurty. V Lidlu byla paní, která neměla čas. Ne taková ta tichá, elegantně otrávená paní, která si povzdechne a dál mlčí. Tohle byla žena, která svoji časovou tíseň nesla veřejně a velmi poctivě. Všichni jsme se o ní dozvěděli.
Neměla čas čekat, ani stát, ani na lidi, na pomalou pokladnu, na košíky a pravděpodobně ani na celý obchodní řetězec. Měla výraz člověka, kterého někdo poslal pro tři věci, ale on teď stojí ve frontě s dvanácti položkami a pocitem, že mu život zase nastavil nohu. V tom vedru jsem ji vlastně i chápal. Horko z nás často udělá lidi, které bychom sami nepozvali ani na kafe.
Chvíli jsem ji pozoroval. Ne zlomyslně, spíš profesně. Člověk, který píše sloupky, je v obchodě vždycky trochu podezřelý. Nekouká jen na ceny, ale i na lidi. A lidé jsou často lepší materiál než tiskové zprávy, protože nikdo vám tak přesně neukáže stav společnosti jako fronta u pokladny v horkém dni.
Čas se najednou našel venku
Paní pak vyšla ven, potkala kamarádku a najednou čas měla. Ne minutu, ne zdvořilostní větu u vchodu, ne rychlé „musím běžet“. Stála tam dobrou čtvrt hodinu a mluvila s ní úplně v klidu. Ten čas, který ještě před pár minutami neexistoval, se objevil mezi parkovištěm a vozíky jako akce týdne.
Nemáme čas hlavně tehdy, když se nám nechce
A mně došlo, že tohle je vlastně celé. Nemáme čas hlavně ve chvílích, kdy se nám nechce. Nemáme čas odepsat, ale máme čas prohlížet si cizí dovolené. Nemáme čas jít na kafe, ale máme čas číst komentáře pod článkem, který nás ani nezajímá. Nemáme čas na lidi, a pak přijde někdo, koho potkáme náhodou před obchodem, a najednou čtvrt hodiny není problém.
„Nemám čas“ je možná jedna z největších společenských lží. Ne vždycky, samozřejmě. Někdy člověk opravdu nestíhá. Má děti, práci, účty, unavené tělo a hlavu jako převařenou těstovinu. Ale dost často ta věta znamená něco jiného. Nechci. Nejsi pro mě teď priorita. Nemám na to kapacitu. Nebo se bojím, že když ti ten čas dám, něco se ve mně pohne.
Někteří lidé zůstanou v hlavě déle
Možná proto mi ten Ivan v hlavě zůstal déle, než bych čekal. Ne proto, že bych si ho chtěl zítra nastěhovat domů. Ne proto, že bych si představil společné ručníky, víkendové nákupy a otázku, kdo zaplatí elektřinu. Spíš proto, že jsou lidé, na které čas nemáme v kalendáři, ale máme ho v hlavě. A to je někdy horší, protože kalendář se dá zavřít. Hlava ne vždycky.
Venku bylo vedro, v médiích začínala okurková sezona, Ewa Farna ještě doznívala po třech vyprodaných Edenech, Leoš Mareš se vrátil na Instagram a paní z Lidlu mi připomněla něco, co jsem možná věděl už dávno. Čas máme. Jen s ním zacházíme mnohem upřímněji, než si připouštíme. A někdy nás nejvíc rozhodí člověk, kterému jsme vlastně nikdy neslíbili pravidelné místo v diáři.
Krásnou neděli!
MOHLO BY SE VÁM HODIT
