Dceru jsem vychovávala od jejích devíti let sama, možná i proto jsme měly vždy krásný vztah. Byla jsem spíše kamarádka než matka, nebylo nutné ji nějak držet zkrátka, vždy se mi zdála rozumná a vyspělá, měla zodpovědnost a byla trošku jiná než její vrstevníci. I přesto všechno jsme se ale dostaly nyní do bodu, kdy mi nemůže přijít na jméno, přitom jsem jednala jen tak, jak jsem musela. Snad to jednou pochopí.